ČASOPIS HISTORICKÉHO SPOLKU SCHWARZENBERG
ÚVOD  |  ARCHIV  |  AUTOŘI  |  ČLÁNKY  |  KONTAKT  |  O NÁS  |  ODKAZY
...
.
[ zpět ]

FELIX SCHWARZENBERG - ENERGICKÝ PREMIÉR

Felix Ludwig Johann Nepomuk Friedrich kníže Schwarzenberg (1800-1852) se narodil roku 1800 na Krumlově jako čtvrtý potomek a druhý ze tří synů Josefa Jana ze Schwarzenbergu a kněžny Paulíny rozené vévodkyně z Aehrenbergu. Jeho matka, která nešťastně zahynula při požáru na rakouském vyslanectví v Paříži roku 1810, se mimořádně vzorně starala o všech svých devět dětí, podle zásad francouzského filozofa Jeana-Jacquese Rusoua. Všichni tři synové pocházející z tohoto manželství významně zasáhnou do politiky nebo rozvoje Rakouska a českých zemí.

Mladý Felix vstoupil roku 1818 do armády a roku 1824 do rakouských diplomatických služeb, kde proslul podobně jako Metternich svým aristokratickým sebevědomím, dokonalým vystupováním, i avantýrami se ženami. V tom si s Metternichem, který považoval lásku za služebnou tehdejší diplomacie, rozuměl. Kancléř označoval Felixe Schwarzenberga za svého žáka a za muže „…pevného charakteru a jasného rozhledu“. Měl však ale i další vlastnosti potřebné pro jeho budoucí kariéru: pronikavý rozum a železnou vůli. Narozdíl od Meternicha se jako státník neřídil univerzálními principy moci, ale reálně politickými úvahami.

V letech 1824-1826 působil jako vojenský atašé na velvyslanectví v St. Petersburgu. V letech 1826-1829 byl přidělen na rakouské velvyslanectví v Londýně na dvoře krále Jiřího IV. Působil také jako diplomat v Paříži a v Berlíně. Těsně před návratem do Londýna získal diplomatickou hodnost velvyslaneckého rytíře, srovnatelnou s dnešní hodností tajemníka velvyslanectví. V letech 1829 - 1831 působil opět na rakouském velvyslanectví v Paříži, v roce 1831 byl v hodnosti majora vyslán jako legační rada na vyslanectví v Berlíně. Po smrti otce knížete Josefa roku 1833 si vzal dovolenou a odjel do Říma, kde se setkal se svou sestrou Matyldou a zabýval se studiem antiky.

Po uplynutí své diplomatické mise pokračoval ve vojenské kariéře, v níž dosáhl hodnosti plukovníka. Roku 1838 se znovu vrátil k diplomatické profesi a odjel do Turína, hlavního města Sardinského království, jako vyslanec a zplnomocněný ministr Rakouského císařství. V roce 1844 svůj post v Turíně vyměnil za pozici vyslance v Neapoli, hlavním městě Království obojí Sicílie, kde zůstal až do revolučního roku 1848. Dne 25. března 1848 zde dav mládeže strhl rakouský znak z vyslanectví a spálil ho. Když se vyslanec nedočkal zadostiučinění za tuto urážku, odjel na protest do Vídně. Tam se již chystal vojenský zásah v Itálii.

Jako dobrý znalec místních poměrů se zúčastnil Radeckého tažení proti vzbouřené Lombardii a Benátsku, nejdříve v hodnosti generála, později polního maršála. Při útoku na město Gito byl zraněn na ruce, ale již krátce po vyléčení se zúčastnil dobytí Milána pod velením maršála Radeckého, který ho zde jmenoval civilním a vojenským guvernérem. Pro své vojenské a diplomatické schopnosti byl na podzim povolán do Vídně, kde pomáhal likvidovat právě probíhající revoluci.


Rakouský premiér Felix kníže Schwarzenberg

Revoluční Vídeň byla ale velmi bouřlivá. Nový ministerský předseda baron Jan Filip von Wessenberg-Ampringen (1773-1858) jmenovaný 18. července 1848 musel dokonce uprchnout z hlavního města v přestrojení za žebráka - titulárně byl prémiérem až do 21. listopadu. Na svém zámku ve středočeských Dětenicích pak o svém zdařilém útěku prohlásil: „Bůh při mně stál.“ Do čela vlády musel nastoupit schopný politik a diplomat.

Rakouský konstituční Richelieu Dosluhujícím císařem Ferdinandem byl Felix kníže Schwarzenberg jmenován 22. listopadu 1848 ministrem zahraničí a o dva dny později se stal i předsedou nové rakouské vlády „silné ruky“. Felix Schwarzenberg se jako zkušený politik stal hlavním organizátorem politického dění, šedou eminencí říše, který dostal přezdívku „rakouský konstituční Richelieu“. Pro svůj úkol se hodil, byl konzervativním reformním politikem, který připouštěl určité změny ve státním systému, ale nejprve považoval za nutné zachránit habsburskou monarchii před likvidací revolucí.

Felix Schwarzenberg si uvědomoval, že císař Ferdinand „Dobrotivý“ se v očích konzervativní části šlechty, armády a státní administrativy zkompromitoval přílišnou mírností vůči revoluci a řadou slibů (např. na svou dobu velmi pokrokové ústavy). Na trůn bylo třeba dosadit panovníka, kterého bylo možné „ukázat vojsku“, jak říkal. Toho nalezl v císařově synovci Františku Josefovi.

Po 7. říjnu, kdy celá císařská rodina uprchla ze znovu vzbouřené Vídně, bydlel císař a jeho rodina v Kroměříži. Arcibiskupský palác zde poskytoval dostatek pohodlí a prostoru. Felix Schwarzenberg se tajně domluvil s rodinou císaře na tom, že legitimní následník František Karel, který si na svém postavení velmi zakládal, se vzdá trůnu ve prospěch svého syna. Byl totiž znám svou neschopností a leností, proto by řešení situace nepřinesl. Tuto změnu podporovala i arcivévodkyně Žofie Bavorská, která se ve svém „Francim“ viděla. Svého manžela si příliš nevážila, přemluvit ho, ale prý bylo velmi těžké.

Brzy ráno 2. prosince 1848 byl arcibiskupský palác v Kroměříži svěd kem mimořádné události. Za přítomnosti habsburské rodiny, kancléře Felixe Schwarzenberga a vybraných hodnostářů, se pětapadesátiletý císař Ferdinand V. zvaný Dobrotivý vzdal trůnu ve prospěch svého jen osmnáctiletého synovce Františka Josefa. Kancléř přečetl prohlášení legitimního následníka Františka Karla, že se svého nástupnictví vzdává. Poté klečící František Josef svému strýci poděkoval za velkomyslné gesto a požádal ho o požehnání. Následovala vojenská přehlídka a nový císař se ujal vlády. Felix Schwarzenberg se na příští roky stal hlavním císařovým rádcem a do značné míry určoval jeho státnické kroky.

O dva roky později kníže zajímavým způsobem popsal nového císaře v dopise, který napsal do exilu bývalému kancléři Metternichovi:

„Císař si je vědom velikosti a obtížnosti svého úkolu. Má pevnou vůli jej vyřešit. Má bystrý rozum a jeho píle i pracovitost je zvláště s přihlédnutím k věku obdivuhodná. Pracuje nejméně deset hodin denně a nikdo neví lépe než já, kolik podkladů a návrhů se vrací zpět ministrům k přepracování. Je důstojný, jeho chování je vůči všem lidem nanejvýše zdvořilé, přitom je ale poněkud suchý. Sentimentální lidé a ve Vídni, jak známo, dá hodně lidí na bezprostřednost a citovost říkají, že má málo srdce. Je ale přístupný, trpělivý a má dobrou vůli být spravedlivý. Je zcela uzavřený a zásadně nenávidí jakoukoli lež…Snese jakoukoli pravdu, protože se jí neleká. Časem se jistě stane ještě samostatnějším a říše v něm nalezne to, co potřebuje nejvíce pána!“

Svému švagrovi Alfrédu Windishgrätzovi, který potlačil říjnovou revoluci ve Vídni a později i v Praze, vyjádřil svou obavu o schopnost aristokracie udržet vládní otěže: „Neznám ani tucet mužů našeho stavu, kteří by disponovali takovým politickým rozhledem nebo tolika zkušenostmi, aby se jim mohla svěřit důležitá část moci, aniž bychom se o ni museli obávat…“ Byl zvolen do říšského sněmu za České země, přičemž odmítl politická privilegia svého stavu, založená na původu. Když sestavoval svoji vládu navrhl do ní liberální politiky jako např. ministra vnitra Františka hraběte Stadiona, ministra obchodu svobodného pána Karla Ludvíka von Bruck (prosazoval liberální hospodářské reformy) nebo ministra spravedlnosti Alexandra Bacha, vídeňského právníka a bývalého revolucionáře z března 1848 (!).

Felix Schwarzenberg byl jednoznačným přívržencem velkého jednotného monarchistického rakouského státu, ale nebyl zastáncem absolutismu. Bránil se separatistickým snahám Maďarů. V březnu 1849 prosadil zrušení Kroměřížského sněmu, když dlouho jednal o návrhu nové ústavy, do které chtěl vložit odstranění šlechtických titulů a prioritní roli církve ve společnosti. Dne 12. ledna 1849 o tom svému švagrovi Windisgrätzovi napsal: „Říšský sněm se v několika posledních dnech projevil tak špatně, že čím déle, tím méně zbývá naděje na dosažení plánovaného cíle, totiž na společném vypracování ústavy.“ Ministři Bach a Stadion proto na jeho pokyn připravily vlastní návrh Březnové ústavy (tzv. oktrojírky). Přívrženci revoluce ho odmítali jako konzervativce, který zabránil uplatnění demokratických ideálů. Právě tímto střízlivým a rozvážným postojem ale zajistil, že zůstala zachována řada výdobytků revoluce, především zrušení poddanství, proti kterému se stále stavěla skupina konzervativní šlechty.

Alfrédu Windishgrätzovi se nedařilo porazit povstání Maďarů, kteří prohlásili Habsburky sesazenými z jejich trůnu a proto ho císař nahradil polním zbrojmistrem Ludwigem von Welden a krátce na to svobodným pánem von Heynau, známým již z Itálie svou krutostí. Ve spojenectvím s ruským carem Mikulášem I. se mu nakonec podařilo povstání v Uhrách porazit. Ruská armáda vstoupila do Uher v květnu a v říjnu před ní musela uherská armáda kapitulovat u Világoše. Car Mikuláš I. se současně připravoval na okupaci podunajských knížectví pod záminkou jejich ochrany před revolucí. Byl to přípravný krok k obsazení Konstantinopole, přičemž car doufal, že mu v tom Rakousko nebude bránit. Ministerský předseda Felix Schwarzenberg se ale postavil proti, nehodlal připustit přítomnost Ruska v ústí Dunaje a na Bosporu.

Pruský král Fridrich Vilém IV. se pokusil vytvořit maloněmecký stát pod pruským vedením a chtěl ho spojit do většího celku s Rakouskem. Jeho vláda se ale proti tomuto plánu ostře ohradila. Felix Schwarzenberg se přiklonil k vizi velké Německé konfederace se 70 miliony obyvatel, pod vládou Rakouska. Současně na tomto území měla být vytvořena celní unie. Tento Schwarzenbergův plán, měnící poměr sil v Evropě, se nelíbil nejen Prusku a německým knížatům, ale také Francii a Rusku. Z historických důvodů patřila do hranic Německa i západní část rakouské monarchie, Čech, Moravy, Slezska, Slovinska a části Polska. Prusko se díky chytrým krokům rakouského prémiéra nakonec vzdalo svých plánů na vytvoření velkého Německa pod taktovkou Hohenzollernů a v prosinci 1850 souhlasilo v Olomouci s obnovením Německého spolku (tzv. olomoucké punktace). V Německu to bylo považováno za těžkou diplomatickou porážku.

Olomoucká dohoda ale byla posledním velkým úspěchem Felixe Schwarzenberga, protože začátkem roku 1851 na konferenci v Drážďanech německá knížata odmítla souhlasit se začleněním Rakouska do Německé konfederace a s vytvořením celní unie s ním. Museli se ale smířit s jeho předsednictvím. Premiér Schwarzenberg tak chytrou taktikou do budoucna eliminoval možnost začlenění Habsburské monarchie do Německa pod pruskou taktovkou. Umožnil tím i pozdější emancipaci národních států ve střední Evropě. Jeho nástupci ale již tak úspěšní jako on nebyli. Prusko bude těžit ze své rychle rostoucí hospodářské moci a Rakousko-Uherské císařství se po prohrané válce z roku 1866 stane jeho slabším partnerem a vedlejší mocností v Německu. Bude tomu tak až do první světové války, která v roce 1918 povede k rozpadu celého mocnářství.

Ačkoliv Felix Schwarzenberg razil určitý liberální směr vlády, u císaře se prosadily konzervativní kruhy. Pod jejich vlivem František Josef I. vytrvale prosazoval absolutistickou vládu. Do.mníval se, že vládu může řídit sám, což bylo nad jeho schopnosti průměrného úředníka. Dne 10. června 1851 císař poprvé předsedal jednání vlády, i když se Felix Schwarzenberg proti tomu postavil, nakonec kapituloval. Někteří ministři jeho vlády takovou změnu nepřijali a odstoupili z vlády. 17. srpna císař navíc zrušil odpovědnost vlády parlamentu, která nyní byla odpovědná pouze jemu.

Felixovou celoživotní důvěrnicí byla mladší sestra Matylda (1804-1886). Od narození byla nemocná (pravděpodobně dětská obrna) a i přes mimořádnou péči rodičů a nákladné léčení v tuzemsku i v zahraničí byla invalidní. Nicméně jí to nebránilo prožít smysluplný život, kdy se starala o domácnost svého bratra i jeho nemanželskou dceru, kterou měl s lady Jane Ellenboroughovou.

Jane Ellenboroughová
Jane Elizabeth Digby (1807-1881) byla dcerou britského admirála Henryho Digbyho, který zajal španělskou loď s nákladem zlata a stříbra a založil tak bohatství rodu. Lady Jane se stala známou svou krásou a skandálním způsobem života. V říjnu 1824 se vdala za Edwarda Lawa barona z Ellenborough, vicekrále Indie. Po milostných aférách se svým synovcem Georgem Ansonem a knížetem Felixem Schwarzenbergem, se kterým měla dvě nemanželské děti, se v roce 1830 rozvedla.

Prvním nemanželským dítětem knížete Felixe byla dcera Mathilde Selden zvaná „Didi“, která se narodila 12. listopadu 1829 v Basileji a později se provdala za o 15 let staršího barona Antona


Nepokojná lady Jane Ellenboroughová
na obraze Josepha Karla Stielera
von Bieschin zu Bieschin. S ním měla dceru Mathilde (1851-1938), která se v roce 1875 provdala za Gottfrieda Aignera. „Didi“ zemřela 10. srpna 1885 v Běleči v Čechách. Druhým dítětem byl syn Felix, který se narodil v prosinci 1830 v Paříži, ale zemřel hned v následujícím roce jako kojenec.

Z Londýna se Jane přesunula do Mnichova, kde se stala milenkou krále Ludvíka I. Narodilo se jí ale další dítě ne s králem, ale s baronem von Venningen, kterého si pak v roce 1830 vzala za manžela. Brzy se ale zamilovala do Řeka Spyridona Theotokyho, kterého pak von Venningen zranil při souboji. Pak ale Jane umožnil se rozvést a vzal na sebe starost o její děti. Když si pak vzala za manžela Spyridona Theotokyho odjela s ním do Řecka, kde se stala milenkou krále Otta. Se Spyridonem se později rozvedla. Pak se ještě zamilovala do albánského generála a nakonec ve 46 letech odcestovala na Blízký východ, kde žila se šejkem Abdulem Midjuelem el Mezrab, za kterého se později podle muslimských zásad vdala. Část roku bydlela ve stanu a část v paláci v Damašku. V roce 1881 zemřela na infarkt.

Dne 5. dubna 1852 se Felix Schwarzenberg vrátil z jednání ministerské rady domů a před odchodem na slavnostní recepci ve Vídni, pořádané jeho bratrem Janem Adolfem II., byl náhle u umyvadla zasažen mrtvicí. Vedením vlády byl pověřen dosavadní ministr vnitra Alexander Bach. Na smrt předsedy vlády reagoval císař v dopise své matce těmito slovy: „Není snadné představit si větší a těžší ztrátu, než je ta, kterou jsme utrpěli včera. Muž, který mi stál po boku na počátku mého působení s obětavou věrností, železnou důsledností a neotřesitelnou energií, je pryč a žádný takový už nepřijde…“ Pak ještě doplnil pro sebe příznačnou poznámku: „Ale má to i své dobré stránky.“ - Nikdo mu už nepřekážel v cestě, vedoucí k porážkám a ponížení jeho říše a nakonec i k jejímu rozpadu…

Pavel Juřík


Literatura:

  1. Hammanová Brigitte, Habsburkové, Životopisná encyklopedie, Brána Knižní klub, Praha 1996
  2. Mžyková Marie, Šlechta ve službách diplomacie II, Itálie, Turecko, Rusko, Švédsko, Ministerstvo zahraničních věcí české republiky, Praha 2001
  3. Taylor A. J. P., Poslední století Habsburské monarchive, Rakousko-Uhersko v letech 1809-1918, Barrister&Principal, Brno, 1998
  4. Veber Václav a kol., Dějiny Rakouska, Lidové noviny, Praha 2002
  5. www.mzv.cz
  6. www.wikipedia.com
[nahoru]

Content Copyright © 1990 - 2015 Historický spolek Schwarzenberg v Českých Budějovicích
Design and Code Copyright © 2000 - 2015

Sponzoruje EMGrafika s.r.o.